Dneska jsem, tak jako každej podobnej den poslední dva roky, dorazil do práce na rekole. V kanclu panovala ponurá nálada jako vždy, když – poslední dva roky celkem často – nešel net. A protože jsem člověk, co si bez internetu neuvaří ani kafe, natož aby udělal nějakou práci, rozhodl jsem se sepsat něco, co mi leželo v hlavě už od prvního dne, kdy jsem sedl na přihřátý růžový kolo.

Pro ty, co ještě neměli šanci se s touhle službou potkat: Rekola jsou vznešeně řečeno bikesharing, což přeloženo do lidštiny znamená, že se hrozný kvantum lidí dělí o pár postarších kol.

V praxi to vypadá tak, že po městě (Praha, Brno, Pardubice, Teplice, Olomouc, Budějice a já nevim, kde se to kuci a holky ušatý rozhodnou ještě rozjet) povalujou na růžovo natřený kola, který někdo zachránil ze smeťáku, případně je vyhrabal po dědovi ze sklepa. A všichni, kdo se přidají do týhle sekty a zaplatí roční nebo měsíční poplatek, si tyhle vykopávky můžou půjčit a přesouvat svoje rozměklý zadky dle libosti po městě.

Je to přesně tak špatný, jak to zní, mnohdy ještě horší, ale stejně tenhle dopravní prostředek miluju. Co jsem se za necelý dva roky, co takhle brázdím Prahu, naučil? Continue Reading